Suzanne Renaudová (1889-1964), která pocházela z kraje Dauphiné, se v roce 1926 v Grenoblu provdala za básníka a grafika Bohuslava Reynka, a nedlouho po Anschlussu v roce 1938 se usadila v Československu. V této zemi, kde byla nucela setrvat v exilu, byla její poezie předmětem obdivu díky překladům Bohuslava Reynka. Ve Francii však zůstávala ve svém rodném jazyce neznámá. Tento první svazek kritického vydání jejího Básnického díla ji konečně uvádí do francouzské literatury. „Je na čase, aby Suzanne Renaudová zaujala místo mezi svými: mezi básníky svého – francouzského jazyka -, ale také mezi básníky země, jejíž úděl a trápení chtěla sdílet – země české. Je načase, aby zaujala místo mezi básníky svého rodu, básníky neklidu, úzkosti a víry: těmi, kdo v základu věcí shledávají nádheru, která jest jejich skrytým světlem a nejvlastnější látkou, jakkoli bolestivě se z nich dobývá“ (Václav Jamek, předmluva)