Vladimíru Holanovi vycházely četné sbírky před druhou světovou válkou i během ní, poté mu bylo prakticky až do začátku šedesátých let publikování zakázano. Suzanne Renaudová a Bohuslav Reynek přeložili několik básní tohoto velkého básníka pro své přátele. Překlady zůstaly nevydané, volně psané a spontánní, zůstaly zachovány na různých malých lístkách a škartkách. Někdy byly spěšně zaznamenány v dopisech a poslány přítelkyni do Francie, jako tomu bylo například u prvních čtyř básní. V této sbírce vycházejí poprvé. Přátelství Reynka a Holana patří k oněm „setkáním na dálku“, za které vděčíme poezii „jež odolává času a smrti“ […] Holan si Reynkových překladů vážil, měl rád jeho poezii a grafiky, obdivoval ho jako člověka. „když tu na Kampě byla před lety Vaše paní“, píše Holan Reynkovi u příležitosti jeho 75tých narozenin, „řekl jsem si: kněžna. Ale to už dávno předtím jsem věděl, že jste vzácná bytost, básník a grafik samosvůj a překladatel objevitel“. (Jan Vladislav, doslov).