K adaptacím české lidové poezie, psaným krátce po druhé světové válce, inspirovaly Suzanne Renaudovou texty shromážděné v 19. století spisovatelem K. J. Erbenem (1811-1870). Tento historik a lingvista posbíral velké množství českých a slovanských písní, pořekadel a pohádek, které vyšly ve třech svazcích v roce 1840. Na jeho dílo navázali F. Sušil a F. Bartoš. Korespondence Suzanne Renaudové s Henri Pourratem, vydaná v knize Correspondance (1947-1959), dokládá, že kolem roku 1952 chystali oba adresáti vydání těchto adaptací lidové poezie. K vydání tehdy nedošlo. Henri Pourrat připravil řazení jednotlivých textů, a toto vydání jej respektuje. Do druhé části knihy byly zařazeny české originály. Suzanne Renaudová byla nejen básnířkou, ale i hudebnicí, a dokázala tak převést do rodného jazyka písně, které by bez jejího básnického převodu, který zachovává rytmus a melodii, ztrácely smysl. „Tak jsem je milovala a natrhala. Ač jim chybí nápěv, který je vždy sleduje jako stín, jako vítr nebo bzukot včel, přece snad neztratily rytmus a barvu v dechu jiné řeči. Dala jsem je do džbánu, naplněného čerstvou vodou a postavila na okno, otáčejí se za světlem důvěrného obzoru.“ (Suzanne Renaudová, předmluva).